Sněžka

Ke svým narozeninám jsem si nadělila výlet do Krkonoš a rozhodla jsem se opět vyjít na Sněžku. Řekla jsem si, že už nebudu čekat, až budu mít čas, že prostě jedu. Takže jsem se i s dětmi sbalila a na dva dny vyrazila do Pece pod Sněžkou, s tím, že tu Sněžku přeci zdolám.

Přes Booking jsem si našla krásný apartmán v Peci pod Sněžkou, takže jsme si cestu hezky rozdělili na den jízdy do Pece, poklidně se vyspali a ráno jsme vyrazili.

Vydali jsme se k vrcholkům po cestě k Výrovce, což je horská chata před Luční horou po cestě na Sněžku. Cesta vede chvílemi prudce do kopce a stále nahoru po asfaltové cestě. Nejprve přes louky a kolem chat v Peci a dále už jen lesem, až do vrcholků obklopených pouze klečí.

Během úžasné túry s mými dcerami jsme procházeli různými etapami, od radosti, přes stav nemůžu, až ke spoustě uvědomění a následnému poznání. A jedním z těchto poznání pro mě bylo, že i „cesta je cíl“. Vždy se to tak nějak říká, ale dokud si to člověk sám nevyzkouší, těžko chápe.

A tak během toho krásného výšlapu vzhůru, kdy i počasí nám začalo dávat najevo, že ta Sněžka dnes asi úplně neklapne, jsem cítila velkou vděčnost, že jsem se oprostila od všech „až jednou“ a vůbec vyrazila. Sebrala jsem odvahu a sama bez dřívějších přátel, vyrazila k vrcholkům.

Tentokrát byli moji parťáci moje děti a co si budeme, to je občas větší nálož, než kdyby člověk šel sám či se zběhlými horaly. Ale holky jsou statečné a zdárně jsme ušly 18 km.

Od Výrovky jsme došli k Luční hoře a kvůli počasí jsme to otočili zpět do Pece, takže krásná túra, během níž jsme si užili všeho, co hory nabízí, výhledů a čisté krásné přírody. Původní plán byl vyjít kolem Luční hory až ke Sněžce a zpět lanovkou anebo Obřím dolem zpět do Pece.

Ale i když se nám plán úplně nenaplnil, bylo to pro mě velké vítězství. Kdy jsem se oprostila od strachu a dokázala, že to vše zvládnu sama za sebe.

A po patnácti letech jsem vyšla opět na vrcholky Krkonoš.

No, je to ostuda, ale je to i život. To co rádi zažíváme v mládí a takřka pro to žijeme, se nám někdy v průběhu života posune na druhou, ne-li třetí kolej. Prostě zůstanou vám vzpomínky a najednou zjistíte, že už je to tolik let, co už jste někde nebyli anebo něco neudělali, pokud si říkáte jako já „AŽ JEDNOU“.

Tak přesně takhle jsem si říkala, až jednou budu mít čas, až jednou budu mít větší děti, až jednou bude hezké počasí a já zrovna budu mít volno, tak vyrazím na Sněžku. Na Sněžku, na kterou jsem dříve chodívala i třikrát do roka a znala ji jako svoje boty.

Ano, souvisí to s lidmi, kterými jsem byla v mládí obklopena a ta parta lidí mě táhla tímto směrem a bylo to moc fajn. Jenže v životě jsou různé rozcestníky a já jsem se na tomto rozcestníku vydala v jiném směru a začala být s jinými lidmi a i mé záliby se měnily. A dostala jsem se do takového kolotoče dospěláckého života, ze kterého bylo velmi těžké vystoupit a zastavit se.

Až když se mi život začal přibrzďovat na dalším rozcestí, začala jsem si všímat a vnímat vše, co jsem si říkávala, že až jednou, tak to bude. Takže teď konečně přišla na řadu Sněžka.

Někdy je člověk hodně ovlivněn svým okolím, minulými životy a i různými jinými okolnostmi a pokud je dokáže, ať sám či za pomoci druhých setřást, představuje to pro něj velikánskou úlevu a osvobození.

Mě s těmito překonáními velmi pomáhá Metoda JIH. Pomocí emočního naciťování si již dokáži sama sobě ulevit od různých nepohodlí a časem budu nápomocná i Vám, jako Terapeut této úžasné metody😊

Takže nečekejme až někdy, dělejme to, co cítíme a chceme, právě teď! A kdybyste chtěli jet třeba do Skandinávie, tak koukněte sem:)

Přeji krásné cestování a výletování po známých i nových místech