Jak se nezbláznit v době covidové….

Pojďme si z toho zla kolem nás najít to hezké uvnitř sebe.

Takže dnes mi dcera řekla, že už to je rok, co jsme doma… no dobře nemůže moc chodit do školy, má výuku online, ale zato má více času na své zájmy… Je to špatně? Ne, není, může se rozvíjet dle svého.

Ano, jsme rok „doma“, ale konečně moje rodina je úplná a fungujeme společně.

Manžel byl donucen přibrzdit, zastavit se a zůstat s námi a najednou to také jde, i když je rok bez jeho práce, začíná se rozvíjet a tvořit dle svých tužeb a přání.

Nejsme rozlítaní do práce, z práce, do školy, ze školy, na nákup z nákupu… a pak konečně víkend – výdech, nádech – dva dny odpočinku. A od pondělí jedeme na novo.

Konečně si dny děláme dle svého, i když ne úplně. Jako máma mám spousty povinností v domácnosti, ale mohu si je rozvrhnout dle svého a potřeb rodiny, ne dle ručiček na hodinách, které mě tlačí opět k nějakému úprku za dalšími povinnostmi.

Ano, z venčí se na nás hrnou hrůzné zprávy a ano i moji blízcí si nemocí prošli, nebylo to vůbec lehké, ale zvládli to a to stejné zbývá nám, ZVLÁDNOUT TO!

Samozřejmě, že i na mě padají různé chmury, ale učím se je rozehnat a naučila jsem se to i díky lidem kolem sebe.

Je důležité zaměstnat hlavu, něco tvořit, dělat, to co máme rádi, co nás naplňuje.

I když jsem to neměla nikdy v plánu tak píšu, prostě mi to dodává klid. Sepisuji své postřehy z cest, brouzdám se ve vlastních vzpomínkách a vzpomínám na krásná místa, která jsem mohla vidět.

A ano je mi líto, že nyní nemohu cestovat, že jsem se nedostala v zimě na hory. Ale snažím se to brát tak, jak to je. Nemůžu teď cestovat, tak cestuji ve svých vzpomínkách a postupně si plánuji další cesty, až to všechno pomine, kam bych ráda a co chci zažít a vidět. Je mi v tom krásně a nenechám si to nikým vzít.

Chodíme společně na procházky do okolí, poznáváme Prahu a každý den si děláme malé radosti.

Vždy jsem si říkala, jak to vše lidé zvládali třeba v době války, jak vlastně žili, byli velmi omezeni všemi zákazy a vyděšeni strachem o život sebe a svých blízkých.

Byla jsem vděčná za to, že to nemusím prožívat a zvykla jsem si žít v krásném světě, kde bylo vše možné. Měli jsme vše, mohli jsme vše, ale byli jsme skutečně šťastní? Honili jsme se nestále za něčím – za kariérou, za dovolenou…. a najednou jsme doma a spolu. A buďme za to rádi, že to je teď takto.

Naučme se radovat z maličkostí každého dne, pochvalme se za to, co jsme vše každý den dokázali. Někdy to vypadá, že lítáme od ničeho k ničemu, ale když si večer v hlavě projdeme, co jsme vše dělali, tak to je pak překvápko, co?

A kdo mě inspiruje a komu patří mé díky: je to má rodina a také mí imaginární přátelé ze sociálních sítí: https://jarkamatuskova.cz/ , https://hankamokra.cz/ a jejich sloníci. Dále: https://terezakramerova.cz/ a náš psí anděl https://katarinabestr.cz/

Tak lidi držme se a buďme pozitivní hlavně v naší mysli.

Iva

Na konci každé cesty je světlo

a naděje

„Mou vášní je příroda, cestování a svoboda. Miluji život a vše, co nám přináší. Ráda podporuji ostatní v prožití krásného času na cestách životem, kde svoboda a podnikání jsou naší radostí.“ Můj příběh si přečtěte zde >>Jsem certifikovanou terapeutkou metody JIH>> a autorkou naučné hry po Evropě CESTOHRÁTKY>> a eBooku 10 krásných míst Skandinávie>> , dále Desatera pohlazení pro radostný život>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • „Desatero pohlazení pro radostný život“

    Mějte život radostnější a stáhněte si zde svůj dárek, kterým je eBook "Desatero pohlazení pro radostný život" :)

  • Nejnovější články
  • Kategorie