Pravidelnost nemusí být povinnost. Může být cestou zpátky k sobě.

Co když všechno, co potřebujeme ke změně, už dávno umíme? Jen jsme se to naučili používat pro někoho jiného, a ne pro sebe.

Dnes ráno mi při cvičení došla jedna zajímavá věc. A možná je to mnohem větší uvědomění, než se na první pohled zdá.

Už nějakou dobu pravidelně tvořím obsah na sociální sítě. Sdílím své myšlenky, zážitky, příběhy ze života i podnikání.

A víte co? Naučila jsem se v tom být pravidelná.

Ne vždycky se mi chce. Ne vždycky mám připravený plán. Někdy vznikne příspěvek spontánně, jindy si na něj musím udělat prostor. Ale tu pravidelnost už v sobě mám.

A teď jsem si uvědomila, že právě tuhle schopnost mohu využít i tam, kde mi dlouho chyběla.

Sama u sebe. Ve vztahu ke svému tělu.

Pro ostatní to zvládáme. A co pro sebe?

Pravidelně pracovat? Samozřejmě.

Dodržovat termíny? Jasně.

Ráno vstát, vypravit děti, postarat se o domácnost, splnit závazky, odpovědět na zprávy, dodržet pracovní plán?

To všechno dokážeme.

Celý život nás vlastně někdo učí pravidelnosti.

Od dětství chodíme v určitou hodinu do školy, později do práce. Učíme se dodržovat pravidla, respektovat termíny, přizpůsobovat se tomu, jak funguje společnost.

A někdy proti tomu všemu dokonce vnitřně bojujeme.

Nechceme další pravidla. Další povinnosti. Další systém, který nám bude určovat, co máme dělat.

Toužíme po svobodě.

Jenže tady mě napadá otázka.

Co když problém není v samotné pravidelnosti, ale v tom, komu nebo čemu ji věnujeme?

Co když jsme se tak dlouho učili fungovat pro druhé, pro práci, pro rodinu, pro systém, až jsme zapomněli, že stejně dobře můžeme fungovat také sami pro sebe?

Já jsem to poznala na obyčejném ranním cvičení

Už delší dobu jsem chtěla pravidelně cvičit. Protahovat se, věnovat se svému tělu, vracet mu pohyb.

Jenže moje pravidelnost kolísala.

Někdy jsem cvičila, jindy ne.

Měla jsem strach z bolesti. Obávala jsem se, že když budu cvičit, bude mě něco bolet ještě víc.

A samozřejmě se objevoval i ten důvěrně známý argument.

Nemám čas.

Ráno musím vypravit dceru, odvézt ji do školy, čeká mě práce a všechno ostatní.

Vždycky se našlo něco, co dostalo přednost.

A přitom jsem si dokázala najít čas na sociální sítě. Na příspěvky. Na příběhy. Na všechno, co jsem si už zařadila do svého života jako pravidelnou činnost.

Tak proč bych to nemohla udělat i s cvičením?

Rozhodla jsem se přenést pravidelnost, kterou už mám vybudovanou, do něčeho, co dělám jen pro sebe.

Začala jsem ráno cvičit. A kousek z toho sdílet ve svých příbězích.

A právě to sdílení mě začalo příjemně motivovat.

Ne proto, že musím něco ukazovat ostatním.

Ale protože mi to pomáhá dodržet něco, co jsem slíbila sama sobě.

Dnes ráno jsem zase vezla dceru do školy.

A přesto jsem si našla deset minut na cvičení.

Jen deset minut.

Žádný velký výkon. Žádná dokonalost.

Ale ten pocit potom?

Věnovala jsem čas sama sobě. Hned na začátku dne.

A udělala jsem pro sebe něco dobrého.

Od „musím“ k „můžu“

A tady je podle mě ten největší rozdíl.

Celý život jsme zvyklí říkat:

Musím do práce.

Musím to stihnout.

Musím splnit povinnosti.

Musím se postarat.

A když si chceme přidat něco pro sebe, často k tomu přistoupíme úplně stejně.

Musím začít cvičit.

Musím se zdravěji stravovat.

Musím na sobě pracovat.

Musím se změnit.

A najednou se i péče o sebe stává další povinností, kterou si naložíme na záda.

Jenže co kdybychom to zkusili jinak?

Nemusím cvičit. Můžu si zacvičit.

Nemusím si udělat čas pro sebe. Můžu si ho dopřát.

Nemusím na sobě pracovat, protože se sebou nejsem spokojená. Můžu se o sebe starat, protože mi na sobě záleží.

Cítíte ten rozdíl?

Najednou to není příkaz.

Je to možnost. Rozhodnutí. Něco, co dělám ráda sama pro sebe.

A možná právě tam začíná skutečná změna.

I systém, proti kterému se někdy bouříme, nás může něco naučit

Na tom celém mě baví ještě jedna věc.

Pravidelnost v tvorbě na sociálních sítích jsem se naučila mimo jiné proto, že tak funguje jejich prostředí.

Chceš být vidět? Buď aktivní. Tvoř. Sdílej. Buď pravidelná.

A tak jsem se to naučila.

Jenže dnes jsem si uvědomila, že si z toho nemusím odnášet pouze lepší návyk pro svoji práci.

Mohu si z toho vzít něco mnohem cennějšího.

Schopnost věnovat se pravidelně také sobě.

A to mi přijde krásné.

Nemusím odmítat všechno, co mě naučil nějaký systém. Mohu si z toho vybrat to, co mi prospívá, a začít to používat po svém.

Vlastně tím získávám zpátky svoji svobodu.

Protože už nedělám věci jen proto, že se to ode mě očekává.

Začínám je dělat proto, že sama chci.

Možná nepotřebujeme začínat od nuly

Kolikrát máme pocit, že nám něco chybí?

Že nemáme dost pevnou vůli. Že nejsme dost disciplinovaní. Že nedokážeme vydržet.

Ale co když to není pravda?

Co když už tu schopnost dávno máme?

Jen jsme ji dosud používali jinde.

Někdo dokáže neuvěřitelně pravidelně pracovat, ale nenajde si chvíli na odpočinek.

Jiný se každý den postará o všechny kolem, ale sám sebe nechává na posledním místě.

A někdo umí roky zodpovědně plnit závazky vůči druhým, ale svůj vlastní sen neustále odkládá.

Možná není potřeba učit se všechno znovu.

Možná stačí podívat se, co už v sobě máme, a dovolit si to začít využívat také pro sebe.

A vůbec nemusíme začínat velkými změnami.

Někdy stačí deset minut ráno.

Deset minut, kdy nejsme k dispozici práci, rodině, povinnostem ani okolnímu světu.

Deset minut, které patří nám.

A víte, co je na tom pro mě nejhezčí?

Že se tím nemusím stát někým jiným.

Jen se postupně vracím sama k sobě.

A tak vám dnes nechám jednu otázku k zamyšlení.

V čem už jste se naučili být pravidelní pro druhé? A co kdybyste stejnou pravidelnost začali s láskou věnovat také sami sobě?

Třeba zjistíte, že ke změně nepotřebujete víc času, sil ani další pravidla.

Možná si jen potřebujete dovolit být pro sebe stejně důležití jako všechno ostatní.

S láskou,

Iva Kyselová

Dovol si víc. 💚