
Když je toho moc… a co pak?
Co dělat, když je toho v podnikání i životě moc? Jak si dovolit nádech a návrat k sobě? Inspirace pro vědomé podnikání s radostí.
Co dělat, když je toho v podnikání i životě moc? Jak si dovolit nádech a návrat k sobě? Inspirace pro vědomé podnikání s radostí.
Hledáme partnera, uznání, smysl, klid… ale i když to všechno máme, stejně cítíme prázdno. Možná si ve skutečnosti chybíme my sami. Tento článek je pozvánkou k návratu k sobě, ke zklidnění mysli, posílení sebelásky a uvidění vlastní hodnoty – bez vnějších masek. Sdílím kousek své cesty i zkušenosti z práce s klienty při osobním mentoringu a metodě JIH. Možná se v tom najdete taky. Co...
– a proč to má smysl právě pro tebe? Možná už jsi někdy cítila, že si z dětství neseš něco, co ti v dospělosti překáží. Nějaký vzorec chování, vnitřní tlak, smutek nebo třeba pocit, že nejsi dost dobrá. A tak se pustíš do vnitřní práce – třeba začneš zpracovávat vztahy s rodiči, protože to bývá první, co nás napadne. A ano, často právě...
Když se podívám kolem sebe, vidím firmy, které jedou na výkon, na plnění termínů a dosažení zisků. A pak si kladu otázku – kde je v tom všem radost? Kde je láska k tomu, co děláme? Možná si řeknete, že podnikání je byznys a že se tu na city moc nehraje. Jenže je to opravdu tak? Opravdu je úspěch jen o číslech, grafech a dosažených...
Nový rok je pro mnoho lidí symbolem nových začátků, předsevzetí a změn. Věříme, že právě 1. leden je ten správný okamžik, kdy můžeme obrátit list a začít znovu. Ale co když nás tento tlak na nový start spíše svazuje než inspiruje? Co když se změna nemusí vázat na konkrétní datum v kalendáři, ale může přijít kdykoliv, když to skutečně ucítíme? Nový...
V životě čelíme mnoha výzvám a často hledáme vnější pomoc, někoho, kdo nás nasměruje správným směrem a poskytne nám úlevu od starostí. Toužíme po tom, aby nám někdo ukázal cestu k naplněnějšímu a šťastnějšímu životu. Ale ať se snažíme jakkoliv, nakonec vždy znovu a znovu zjišťujeme, že jediná osoba, která nám může skutečně pomoci, jsme my sami. Ano, přesně tak –...
Vždy máme na výběr a ne že ne, a vždy se rozhodneme, tak jak v pravou chvíli zrovna umíme. A pak se nám stává, že když se ohlédneme za svým životem, tak si říkáme, no proč jsem to tehdy udělala takhle blbě, vždyť je mi teď jasné, že to byla blbost. No jenže tehdy to naše já nevědělo to, co ví...
Každá chceme být dokonalou a přitom si tím tolik ubližujeme. Vnitřní svět se nám bouří, uškrcujeme se tím samy v sobě, bojíme se potom projevit, protože uvnitř víme, že nejsme dokonalé, i když navenek to za žádnou cenu nemůžeme připustit. Protože, co by tomu řekli ostatní??? Jenže si tím opravdu ubližujeme, stahujeme se samy do sebe, do vnitřních bolístek, do nemožností a strachů...
Sedím v nádherné zahradě u jezírka s výhledem na Novohradské hory, piju čaj a užívám si té nádherné pohody okolo mě. Když v tom ve vedlejší zahradě začne soused jezdit na hodně staré sekačce, která vydává své skřeky a motor se snaží vyskočit, takže je pohoda rázem pryč, je přehlušená, ale přitom ten krásný pohled tady stále je. Ale neodradilo mě to a stále...
Nedávno se mě kamarád ptal a jak to, že jsi se tak nějak sobě ztratila. Při pohledu na tebe bych nikdy neřekl, že jsi řešila nějaký problém. Vůbec jsem nechápala, proč se mě na to ptal, copak to nebylo jasné a viditelné? Nebylo, protože vzhledem umíme zamaskovat hodně věcí. Když máme v sobě vypnuté vnímání, tak nám stačí letmý pohled...