Největší riziko není změna

Největší riziko je zůstat stát na místě.

Já ten strach měla taky.

Strach z toho, co bude, když odejdu. Jestli to zvládnu, jestli se uživím, jestli si dokážu vybudovat něco svého a jestli po tolika letech vůbec ještě umím začít znovu.

Ale po dvaceti letech podnikání už vím, že někdy je mnohem těžší zůstávat tam, kde už nám dávno není dobře, než sebrat odvahu a udělat změnu.

Nepíšu ti to proto, abych se tady chlubila tím, co všechno jsem zvládla. Píšu ti to proto, že možná právě teď žiješ nějaký svůj vlastní příběh. Možná už delší dobu cítíš, že něco není v pořádku, že ti to, co dřív fungovalo, přestává dávat smysl, ale pořád si říkáš, že ještě chvíli vydržíš.

A možná si při čtení mého příběhu řekneš:

„Dvacet let? To je přece hrozně dlouhá doba. Jak to, že to neviděla dřív?“

No, neviděla.

Protože jsem během těch dvaceti let také porodila a vychovala dvě dcery. Starala jsem se o rodinu, o firmu, o zaměstnance, o zákazníky i o všechno, co bylo zrovna potřeba. A ono to utíká.

Jeden den řešíš školku, potom školu, kroužky, práci, domácnost, termíny a všechny ty běžné věci, které život přináší. A pořád věříš, že až děti trochu povyrostou, bude to jednodušší. Až začnou chodit do školy, bude víc času. Až bude ve firmě klidnější období, začneš konečně řešit i sebe. Až se změní okolnosti, bude ti lépe.

Jenže ono se to zvenku většinou samo nezlepší.

Děti vyrostou, jedna starost vystřídá druhou a ty najednou zjistíš, že jsi na svůj vlastní život čekala mnohem déle, než sis kdy chtěla připustit.

Ne proto, že bys byla slabá nebo že bys něco dělala špatně. Ale proto, že věříš. Doufáš, snažíš se a pořád dáváš tomu, co sis vybudovala, další šanci.

Já ji také dávala.

Dlouho jsem věřila, že se něco změní samo. Že přijde vhodnější chvíle, lepší podmínky nebo nějaké jasné znamení, díky kterému budu přesně vědět, co mám udělat.

Jenže ta změna zvenku nepřišla.

Musela přijít ode mě.

Nejdřív jen jako tichý pocit, že už takhle dál nechci. Potom jako otázka, jestli vůbec existuje jiná cesta. A nakonec jako rozhodnutí, že se potřebuji pohnout, i když ještě nevidím všechno, co mě čeká.

Měla jsem strach, ale potřeba jít dál byla silnější.

A víš co? Nelituju.

Neznamená to, že od té chvíle bylo všechno snadné. Ani že jsem měla před sebou přesný plán. Některé kroky jsem dělala s jistotou, jiné s obavami a některé jsem pochopila až zpětně.

Ale začala jsem znovu žít svůj život, ne jen čekat, až se jednou změní okolnosti.

Možná dnes nemusíš hned všechno opustit, převrátit svůj život vzhůru nohama nebo udělat nějaké velké rozhodnutí. Možná pro začátek stačí, když se na svůj život podíváš z jiného úhlu.

Ne podle toho, co bys měla vydržet. Ne podle toho, co od tebe očekávají ostatní. Ale podle toho, jak se v tom skutečně cítíš ty.

Protože život je pohyb, ne stagnace.

A jestli tě tento článek dnes nakopne alespoň k tomu, že si dovolíš začít přemýšlet nad svým životem jinak, pak splnil přesně to, proč jsem ho napsala.

A jestli právě teď cítíš, že už nechceš zůstávat stát na místě, nemusíš mít hned jasno v tom, co přesně bude dál. Někdy stačí přestat čekat, že se něco změní samo, a dovolit si podívat se na svůj život nebo podnikání jinýma očima.

Právě s tím ženám pomáhám. Pojmenovat, co už nefunguje, co potřebují změnit a jaký může být jejich další krok.

Možná i pro tebe může být první krok úplně jednoduchý. Napsat mi a začít o tom mluvit. 🤍

s láskou Iva