Slučitelnost v životě

Vždy máme na výběr a ne že ne, a vždy se rozhodneme, tak jak v pravou chvíli zrovna umíme. A pak se nám stává, že když se ohlédneme za svým životem, tak si říkáme, no proč jsem to tehdy udělala takhle blbě, vždyť je mi teď jasné, že to byla blbost.

No jenže tehdy to naše já nevědělo to, co ví teď. Tak se za to na sebe nezlobme a buďme k sobě milosrdní.

Občas chceme sloučit neslučitelné, i když si myslíme, že to přece vše půjde, že se s druhým člověkem vždy domluvíme. Jenže každý z nás má své „kořeny“, svá přesvědčení, která na začátku vypadají jakože to se přece domluvíme. Jenže časem k tomu, aby jsme se domluvili musí jeden nebo oba začít ustupovat, couvat ze svého a začneme tím ztrácet sebe. A pak se po čase vyskytnete vedle cizího člověka a vlastně zjišťujete, že to už není on, ani vy nejste ta, co jste bývala. A tak se začnete hledat. Hledat, kdo jste, co jste, co máte ráda, co ráda děláte a začnete si pokládat otázku, proč jsem se dostala až sem, kde jsem to dopustila.

Ano rády pro rodinný klid zapomeneme na sebe, aby rodina fungovala, aby děti mohly růst šťastně a věříme, že se to vše zlepší.

Jenže to zlepšení přijde vždy v podobě, která se nám zpočátku vůbec nelíbí. Je to nějaký zásek, ať nemoc nebo hádky, nebo něco krutějšího, co nám má říct: Chceš to takhle? A pokud nejsme dostatečně vnímavé, nepoznáme, že máme i nyní na výběr a jedeme svéhlavě v zajetých kolejích, jak by se mělo a co by se mělo, jen hlavně ať je všechno v pohodě.

Ale tady začneme sebe definitivně opouštět a naše vnímání, které nám je od narození tak přirozené, ztrácí na své síle a nám začne být smutno a nemocno.

Často nás v tom všem udržují společenské nebo náboženské mravy, kdy náš život navenek vypadá v pořádku, protože vykazujeme všechny znaky normálnosti pro okolní svět, ale uvnitř nás je ticho, smutno, prázdno. A to je právě ta správná výživná půda odvrácené strany, kdy si ego s rozumem začnou žít svým životem a my se vytrácíme, naše duše skomírá. 

Máte-li takové pocity, nevíte kudy kam, přestaňte se ponořovat do vlastní nemožnosti a těžkosti života, chtějte z toho vystoupit, nechte si ukázat nové možnosti a pak ale jděte, i když se vás bude snažit cokoliv zastavit, jděte za tím novým. Protože právě tak můžete vystoupit z toho, co vás začíná zabíjet.

Jasně pomáhá nám v tom příroda, procházky, výlety, nejrůznější dobrodružství, cestování, ale vždy je to nějaký únik, únik od toho, aby se skutečně vyřešilo to, co je základem toho, co nás trápí. A právě zde je unikátní pomocník metoda JIH^® a její terapie, při které se okamžitě odhalí to, co vás tíží, i když si to sami před sebou schováváte hodně hluboko. Už po první terapii začnete vidět svět z nadhledu, začnete vidět nové možnosti. Je to ale cesta, cesta poznání, která je občas trnitá, ale vždy vás dovede k vám samotným.

S láskou