Z klidu se rodí vždy něco hezkého

Znáte to, když se uvolníte, odpočinete a najednou vnímáte jen ticho, klid v duši a nic nemusíte, ale můžete cokoliv? Právě teď to prožívám a je to krásný klid, který přišel po bouři a tak nějak cítím, že mohu startovat ve svém životě nově a něco nového a že můj projekt „podnikání s radostí“ už nyní má velký přesah, podporuje ženy, muže nejen v podnikání, ale hlavně v jejich životech.

Už vím, že tam nyní mohu předat vše, co tam má být a mám na to tu správnou energie, která vede, hladí a směřuje přesně tam, kde má každý z členů klubu být. Nechci se tady ale rozepisovat o Klubu Cesta vědomého podnikání, to se každý podívejte na odkaz, pokud chcete vědět víc. Ale chci zde psát o tom, jak jsem k tomu došla, o tom pocitu, který často hledáme a nenacházíme a když už o nás zavadí, neudrží se. 

Ano, tím je KLID, ten krásný vnitřní všudy přítomný klid v duši. Máme ho všichni, známe ho z dětství, z našich dětských bezstarostných her, kdy čas plynul neznámo jak a my jen byli v zápalu hry. Během dospívání a dospělosti se nám přes všechny povinnosti, závazky, vztahy rozplynul, ale v hloubi duše ho známe a často je to přesně to, co začneme hledat, i když málokdy víme, že hledáme přesně tento všudypřítomný rozlehlý tvořivý klid.

Návrat k němu není procházkou růžovým sadem, je to dost podobné pohádce, projdete sedmero horami …. Tedy v našem podání nespočetně uvědoměními, kterým ale předchází dost hupanců do stavu, už to nezvládnu, co mám dělat, vždyť se mi hroutí vše, až po jasné návraty k sobě, kdy zjišťujeme, že si za vše můžeme sami a jedině mi to můžeme změnit.

Jenže je tady jedno úskalí a to je naše ego, kterému se tento náš přechod moc nelíbí a tak nám nahazuje udičky ve formě únavy, pochybování o sobě, hledání toho, kdo za to může, že se cítíme blbě, dále nás někdy zažene i do kouta, že jsme vlastně úplně v pohodě a i zapomeneme, že jsme něco už zvládli a zahrabáváme se hluboko od sebe samotných a přebíjíme to nejrůznějšími aktivitami, kde si začneme dokazovat, že vlastně něco umíme, dokážeme a když nás někdo pochválí, začneme zase vidět svoji hodnotu, jenže tu umělou, rádoby pohodovou, ale velmi náročnou pro udržení.

Je to hra a nejlépe, pokud z ní můžeme vystoupit sami, bez nemocí, závislostí a úmrtí. Je to drsné, ale je to tak, my sami máme tu obrovskou moc, vzít svůj život do svých „rukou“ a jednat, tvořit, hledat, vyvíjet se. Držím nám všem palce, ať najdeme to svoje klidové pole, ze kterého tvoření a všechna činnost je ryzí radost a štěstí. Není jeden návod, každý si nacházíme to svoje, v čem je nám dobře, mě pomohla terapeutická metoda JIH 🙂

Napiš mi, poděl se, co pomáhá tobě nebo co řešíš, co potřebuješ posunout? Mohu ti ukázat směr.

Krásný den

Iva