Když zapomeneme sami na sebe

Nedávno se mě kamarád ptal a jak to, že jsi se tak nějak sobě ztratila. Při pohledu na tebe bych nikdy neřekl, že jsi řešila nějaký problém. Vůbec jsem nechápala, proč se mě na to ptal, copak to nebylo jasné a viditelné?

Nebylo, protože vzhledem umíme zamaskovat hodně věcí.

Když máme v sobě vypnuté vnímání, tak nám stačí letmý pohled na druhého a našim způsobem pohledu vyhodnotíme, že je vlastně v pohodě, vždyť mu nic nechybí. A ještě když přihodíme lidsky známé hodnocení typu, vždyť jsi zdravý, máš rodinu, děti, práci, peníze, nic ti nechybí, tak už rovnou máme svůj názor a druhého vidíme svýma očima, ale co prožívá uvnitř sebe nijak nepostřehneme.

A ono opravdu i nám samotným se může zdát, že jsme v pohodě, ani sami necítíme nic neobvyklého. Je přece „normální“ být unavená, protože jsem máma a mám teď děti, takže to je „normální“, protože pracuju,  tak je taky úplně „normální“ být unavená. No a na tohle „normální“ jednoduše jednoho dne kývneme a už jedeme směr nevím kam, nevím kdy, ale jedu, protože to je „normální“.

Jenže život není o únavě, sedření, vypnutí citů a vnímání.

Život je náš a nemá nás bolet, máme žít a mít z něho radost

.

Že to není „normální“…. ale, ano, je.

Jen nám o tom ve škole neříkali, protože už na to sami učitelé pozapomněli. V práci to nikdo ani nechce přiznat, že by mu mohlo být hezky, protože okolo jsou všichni unavení a pokud nejsi, tak nepracuješ dost a flákáš to. Takže nám pro to hezké zbývá pár dnů v roce, kdy si dovolíme zpomalit a odpočinout si. V  lepším případě při dovolené, v tom horším, když nás sklátí nějaká nemoc. A jen co se oklepeme, jedeme dál, no protože to je přece „normální“.

Tohle kolečko jsem jela poměrně dlouho, možná už od svého dětství, protože už tehdy se nehodilo vybočovat.

Bylo mi divné, že je mi tak fajn, když jsem na dovolené, když jsem v cizině, mimo své běžné povinnosti. Bylo mi tehdy vždycky fajn, ale ten návrat byl tak těžký, že jsem si už ani nechtěla to hezké dovolit, protože to pak bolelo ještě víc.

V tento moment jsem ztrácela samu sebe, protože bylo jednodušší začít řešit, možná spíše žít pro mé děti, pro manžela, aby jim bylo hezky a dobře, protože já sama už jsem nevnímala u sebe vůbec nic. Takže jsem kývla podruhé a tentokrát na iluzi toho,  že já mohu být šťastná až tehdy, až budou šťastní všichni okolo mě, takže děti, manžel, rodiče.

Toto kolo života jsem jela do chvíle, než se začali hroutit moji blízcí a najednou nešlo všechny jen zachraňovat, bylo zapotřebí něco jiného. Ale co? Pořád jsem nevěděla, něco chybělo, taková zvláštní pustina v životě. A v tento moment jsem se začala modlit k Bohu a prosila ho o pomoc, o vyvedení. Nevěděla jsem ani jak se modlit, ale otčenáš jsem znala z doby, kdy jsem se musela nechat pokřtít kvůli svatbě s manželem .

Vždy když mi bylo opravdu těžko, odříkávala jsem si otčenáš dokolečka, jinak jsem to neuměla, neznala a nepřišlo mi to nijak divné, ale naopak uklidňující a vždy se něco nějak samo začalo hýbat ke změně.

A kdy se mě podařilo z tohoto „normálna“ konečně vystoupit? Když mi do života přišla metoda Jih a její zakladatelka Jarka Matušková. Chvilku to trvalo, nebylo to lusknutím prstu, ale povedlo se a teď díky vnímání a cítění, dovedu u sebe rozpoznat, kdy už je na čase dát si odpočinek.

Pochopila jsem, že zachraňovat druhé mohu až v momentě, když já sama o sobě vím, cítím, vnímám a mám se ráda. Tohle vše přišlo v momentě, kdy jsem si k sobě dovolila vpustit celou trojjedinečnost bytí a dovolila energii  lásky a pravdy, aby konala místo mého rozumu a přesvědčení.

Dnes už se cítím hezky a sama sebou a není mi divné to tady napsat. Když dorazí nějaký ten náraz něčeho divného, dovedu to odehnat a jít zvesela dál. Jsem za to velmi vděčná, protože tento posun mi doslova zachránil život. A nejen mě, ale celé mojí rodině, protože si každý z nich musí najít tu svoji cestu bez mého vymetání cestičky života.

Poznáváte se v něčem? Pak věřte, že to změnit lze a rozhodně na to nejste sami. Pomocí terapie metodou Jih se odkryjí všechna nepohodlí a vy najdete sami sebe. Ráda Vám s tím budu nápomocná.