Hra na dokonalost

Každá chceme být dokonalou a přitom si tím tolik ubližujeme. Vnitřní svět se nám bouří, uškrcujeme se tím samy v sobě, bojíme se potom projevit, protože uvnitř víme, že nejsme dokonalé, i když navenek to za žádnou cenu nemůžeme připustit. Protože, co by tomu řekli ostatní??? Jenže si tím opravdu ubližujeme, stahujeme se samy do sebe, do vnitřních bolístek, do nemožností a strachů a tím dáváme živnou půdu pro ego, aby mělo prostor se rozlést a začít nám panovat. Divíme se, že nás často bolí hlava, že nějak tloustneme, že se necítíme zdravé, atd.

Často jsme od mala vedené k tomu, že musíme být dobré dcery, pomáhat rodičům, dobře se učit, aby jsme měly dobrý život a co se tím myslí? Mít dobrý život? Mít dobrou práci, kariéru a dostatek peněz? Ale kde jsme my? Protože když dospějeme musíme být přece ještě dobré mámy a k tomu dobré manželky a nezapomeňte i dobré dcery a hlavně si udržet dobrou práci.

Vnímáte ten kolotoč, ve kterém jsme už dávno ztratily samy sebe, protože se ženeme za něčím, co vlastně ani neexistuje?

Vždyť my jsme dokonalé, už když se narodíme, jsme stvořené pro život na této úžasné planetě, jsme zde, aby jsme se rozvíjely, učily životu a přivedly na svět další krásné dokonalé lidičky.

Tak jednoduché to je, je to základ nás všech, bytí v té nejčistší a nejjemnější podobě.

Proč se tedy necháme vtáhnout do toho, že když nebudeme dokonalé, tak se nám nebude dařit, když už dokonalé jsme. Je to pachtění se za iluzemi úspěchu, pochvaly, uznání druhých, kdy můžeme teprve být někým pro sebe, ale za jakou cenu? Za cenu ztráty sama sebe. Je to cena naší společnosti, ve které se nacházíme, kterou “budujeme” , protože přeci nemůžeme žít bez vedení druhách. A jsme zase v tom kolotoči lží a manipulací.

Nechci říkat, že to máme fakt těžké, že naši předci to měli jednodušší, neměli, také se potýkali v základu se stejnými složitostmi života, protože potřebovali dojít ke svému poznání, stejně jako my. Ale možná právě proto je moc důležité se oprostit od hodnocení toho, jaké jsme a jaké máme být a začít být takové, jaké my samy potřebujeme, jaké se cítíme být volné a svobodné a dělat to, co nám v životě přináší smysl a užitek a ne to, co od nás ostatní očekávají.

Pojďte začít tím, že si uděláme chvilku pro sebe, jen samy pro sebe, pro své myšlenky a uvědomění. Mě v tom pomáhá odejít do přírody anebo jen na zahradu, kde si najdu vždy své místo a mohu si nalít v klidu pomyslné čisté víno, tedy pohovořit si sama se sebou o tom, co mě trápí, o tom co žiju, o tom, co vlastně v životě chci, kam se chci posunout, ale sama za sebe.

A tu změnu za nás nikdo neudělá. Nemá cenu vymýšlet, jaké by to bylo, kdyby se třeba manžel zachoval jinak a čekat, až se změní. Ale naopak začněme u sebe u svého vlastního myšlení, nedovolme si špatně smýšlet o sobě a o druhých. Vědomě se veďme k tomu, že naše myšleny jsou jen hezké, protože přesně takový bude náš život.

Nebojte není to o sobeckosti, to také jistě z dětství znáte, rozděl se, ať nejsi sobecká, pomož jim, i když nemůžeš, tak to zvládneš. Jo? Fakt? A kam nás tohle přesvědčení dovedlo? Do toho, že padáme na pusu, protože chceme všem vyhovět, všem pomoc, všechny vést a zachránit a samy už nemáme čas na sebe, tak jen přežíváme. No dost, milé dámy, to si už dělat nepotřebujeme, protože ta zdravá sobeckost, kdy jsme ve svém životě na prvním místě, je to nejdůležitější, co si pro sebe a paradoxně své okolí můžeme přát.

Mě v tom otevřela oči metoda JIH^®, kdy jsem pochopila, že musím být první ve svém životě a to jsem to nejprve také nechtěla slyšet, protože přeci se musím o všechny doma postarat a opečovat je. Jenže oni pak nemají doma prostor, aby věděli a znali a byli do života připravení.

Díky metodě JIH^® i když se sesypu, dokážou se během chvilky poskládat a nadechnout v pochopení, co se mi to stalo a hlavně proč a tím si mohu uvědomit, co do svého života už nepotřebuji. Ego s rozumem v tom dostávají výraznou stopku a zůstává mi prostor pro moje vnímání svých vlastních potřeb v bytí života a mých zálibách.

Jsme zodpovědné za svůj vlastní život, nikoliv za životy druhých. I když se nám to může sdát jakkoliv sobecké, je to tak. Jsem zodpovědná za svoje činy vůči svým blízkým, ale už ne za jejich reakce a jejich vlastní postoje. Proto nemá smysl, si nést výčitky a ubližovat si sama sobě v tom, že se něco nevyvíjí, tak jak bychom my chtěly, ale musíme to přijmout, že to je takové jaké je a právě teď je to to nejlepší, co se děje. Protože až čas ukáže, proč se děje právě teď to, co se nám třeba nemusí líbit.

Pojďte do toho, zahoďte převlek dokonalosti za své skutečné já. Chcete-li s tím pomoci a zajímala by vás terapie metodou JIH^®, ozvěte se mi a ucítíte rychlou změnu nebo se rovnou přidejte do Klubu, kde pocítíte mou podporu a metodu JIH^® poznáte i z praktického pohledu.

S láskou